Postřehy našich dětí

 
O zábavu nebývá při našich společných vycházkách nouze.
Ráda bych se s Vámi podělila o některé poznámky dětských účastníků. Někdy jsou k smíchu, někdy k pláči a někdy k zamyšlení... posuďte sami.
 
V Nerudově ulici:
Průvodkyně: Nerudova ulice je pojmenována podle spisovatele Jana Nerudy ...
Žákyně: ... já vím, to je ten, jak ho hodili v sudu do Vltavy.
Průvodkyně: Ne, to není on.
Žákyně: ... já si to řikala, že je divný, aby se utopil v sudu.
 
Na Pražském hradě:
Průvodkyně: Jak poznáte, jestli je pan prezident doma - v České republice?
Žák: Vlaje tu jeho vlajka.
Průvodkyně: Přesně tak, takže když pobývá v zahraničí ...
Žák: Tak tu vlaje černej prapor.
 
V Mostecké ulici:
Průvodkyně: Tady za Karlovým mostem býval vyhlášený obchod s kořením, zpívá o něm i Hana Hegerová s Petrem Hapkou v písničce Levandulová.
Paní učitelka: Já si úplně pamatuju, jak to tu vonělo. Děti sem jsem chodívala kupovat skořici. To tenkrát, za totality, nebyly plné regály sáčků s kořením jako dneska. 
Žákyně: A proč jste si tu skořici neobjednala přes Internet?
 
V bazilice sv. Jiří
Průvodkyně: Dobře si prohlédněte vnitřek tohoto kostela. Představte si, že je starší než 1000 let...
Žák (o chvíli později): A proč jsou ty obrázky na zdi tak špatně vidět?
 
Před Jedličkovým ústavem na Vyšehradě
Žák: A tady bydlí prezident?
Průvodkyně: Ne, proč?
Žáci 4. třídy: No, že jsou tady vlajky, tak jsme mysleli, že je to Pražskej hrad.

V bazilice sv. Jiří u Ludmilina hrobu

Po dvacetiminutovém vyprávění o vraždě kněžny Ludmily na Tetíně, kdy děti 3. třídy poslouchaly s otevřenými pusami:

Průvodkyně: A Václavovým prvním vladařským činem bylo to, že nechal přenést tělo své milované babičky z Tetína do Prahy a pohřbít ho právě ve zdejší bazilice. Bohužel nemůžeme jít až k jejímu hrobu, můžete se na něj podívat jen přes zábradlí. Ale je tady kopie hrobu s Ludmilinou podobiznou a tam na vás počkám, až si baziliku prohlédnete.

Žáci (po několika minutách, nezávisle na sobě, u avizovaného náhrobku Ludmily): A kdo je tohle? Sněhurka? 

 

U kostela Panny Marie Sněžné

Během vyprávění průvodkyně se objevil mnich - karmelitánec a zval nás do klášterního dvora podívat se, jak jim vykvetla magnolie... 

Mnich: Pojďte se podívat do zahrady, máme tam jednu z největších magnolií v Praze

1. žák: Co to je?

2. žák: Asi postava ze Star Treku.

 

V katedrále sv. Víta

Žák 3. třídy si vyndavá z baťohu chleba s paštikou a chystá se svačit.

Průvodkyně a učitelka: Co to děláš? Tady jsi v kostele...

Žák (naprosto vážně) : No, právě. Budu jíst Tělo boží, vždyť jste řikala, že v kostele dávaj chlebový placky a tohle je akorát chleba s paštikou.

U vstupu do Hradu

Průvodkyně: Víte, jak často se mění příslušníci hradní stráže?

Žáci: Vždycky, když umře prezident.

 

U sochy TGM

Žákyně: A Masaryk se jmenoval proto, že měl rád maso?

 

Před prezidentským balkonem

Děti neustále žadoní, že chtějí na návštěvu k panu Prezidentovi a nechtějí věřit, že to není možné.

Prosim, prosim, vemte nás k němu. My mu dáme svačinu. 

Já pro něj mám Kinder mléčný řez.

A když mu předvedeme něco z gymnastiky, tak nás k němu pustí?

Při přednášce o Karlu IV.

Po 1,5 hodinovém vyprávění o životě císaře Karla IV.

Průvodkyně: Takže teď už všichni víte, proč si Karel říkal Čtvrtý, přestože jsme před ním na českém trůně žádného jiného Karla neměli...

Žák: Já jsem se chtěl zeptat... takže čtvrtý byl, protože měl čtyři manželky?

Nemyslíte, že je nejvyšší čas vzít děti ven a vysvětlit jim, že je k prezidentovi opravdu nepustí, ikdyž mu snesou Kinder vajíčka a předvedou kotrmelec? V kostele se nepodává věřícím chleba s paštikou a v bazilice sv. Jiří není pohřbená Sněhurka. Ani chudáci příslušníci hradní stráže nemusí čekat, až zemře prezident, aby jim skončila směna a už vůbec na hradě nevlaje černý prapor pokaždé, když pan prezident opustí Republiku.

Doufám, že si vyberete z naší bohaté nabídky programů a napomůžete osvětě našich budoucích generací.

Nejzajímavější zážitky z výprav Prahou zveřejňujeme v seriálu Z deníku průvodkyně na facebookovém profilu