14. únor - Den svatého Valentýna

Srdíčka všude, kam se podíváš. Pro mnohé stále cizí svátek přivlečený ze Západu, a především komerční záležitost brnkající na lidské city, které otevírají peněženku. Nešťastník z třetího století po Kristu je v tom však naprosto nevinně. Pojďme si sv. Valentýna, o němž koluje řada legend, nyní trochu přiblížit.

KDE SE VZAL SVATÝ VALENTÝN

Předně, svatý Valentýn není žádný novodobý, cizácký fenomén. Můžeme ho najít ve Zlaté legendě, knize s životopisy svatých sepsané ve 13. století dominikánským mnichem. O něco později už se s ním setkáváme i v českých, chrámových kalendářích. Knězem v Římě se stal v době panování císaře Claudia II., který zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Bál se, že takový muž, který bude mít doma rodinu, nebude dobrým a oddaným vojákem anebo do boje nebude chtít jít vůbec. Kněz Valentin však zamilované tajně sezdával, dokonce je obdarovával pestrými kyticemi ze své zahrady a odtud zřejmě pramení souvislost se vznikem svátku zamilovaných.

Za to, a hlavně pro svou víru, byl předveden před císaře, aby se zodpovídal ze svého vztahu k Bohu. Uctívat římské pohanské bohy a popřít Krista však odmítl, a tak byl předán soudci Asteriovi a zůstávall nadále ve vazbě. Valentin se modlil za soudcovo obrácení a ten skutečně přišel, aby Valentina vyzkoušel. Dle legendy mu řekl: "Je-li tvůj Bůh opravdu jediný pravý, jak říkáš, ať skrze tebe ukáže svou moc a mé slepé dceři vrátí zrak." Valentin přiložil svou dlaň na oči nevidomé a modlil se. Dívka pak znovu spatřila světlo. Protože začala vidět, Asterius s celou rodinou uvěřil v Krista a požádal o svatý křest. Zprávy o uzdravení slepé a o obrácení soudce se roznesly po městě. Křesťané se radovali a pohani s velkým hněvem zaútočili na soudcův dům. Valentina vyvlekli ven, ztloukli ho a odvedli na Flaminijskou cestu, kde byl sťat mečem.

RYZE EVROPSKÁ TRADICE

Svátek sv. Valentýna má tedy zcela jistě evropské kořeny a rozšířené valentinské oslavy pravděpodobně splynuly s pohanským svátkem Lupercalia. Ve starém Římě se totiž 15. února oslavovala bohyně Juno a pastýřský bůh Luperca, kteří byli považováni za ochránce manželství a rodiny. Z toho důvodu se ženám v rodině darovali květiny. V předvečer tohoto dne byly do „urny lásky“ vloženy lístečky se jmény dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka, jejíž jméno si vytáhl, se měla stát jeho „miláčkem“ v následujícím roce. Následně vznikla pověra, že svobodná dívka si vezme chlapce, kterého na Valentýna spatří jako prvního. Toho hned z rána s kytkou v ruce využívali mladí nápadníci.

Podle historiků jsou souvislosti 14. 2. se svátkem zamilovaných i v probouzející se přírodě, kdy ptáci začínají své svatební tance. V Anglii lidé v minulosti věřili, že právě 14. února si ptáci volí své partnery, zejména pak holubi a holubice, kteří jsou známí tím, že celý život zůstávají v jednom svazku. A zde v příběhu nacházíme českou stopu; poprvé byl 14. únor a Valentýnův svátek spojován s romantickou láskou v díle Ptačí sněm od největšího básníka anglického středověku a politika Geoffreye Chaucera. Tato báseň ze 14. století pojednává o tom, jak si ptáci vybírají své partnerky a byla napsána jako pocta k zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starší princeznou Annou Českou, dcerou Karla IV. V této souvislosti je zajímavé, že ačkoliv byl sňatek anglického krále s českou šlechtičnou uzavřen z politických důvodů, vzplanula prý mezi manželi velká láska. Chaucer, který působil u dvora Richarda II. jako diplomat, tedy nejspíše učinil ze svatého Valentýna patrona zamilovaných.

Z britských ostrovů pochází i starobylý zvyk zasílat na svátek sv. Valentýna milované osobě milostné anonymní dopisy. První historicky doloženou valentýnku poslal své ženě v roce 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský, který byl zajat v bitvě u Agincourtu a vězněn po mnoho let v londýnském Toweru. Odsud posílal manželce milostné básně, z nichž se přibližně šedesát zachovalo, a dodnes jsou k vidění mezi královskými listinami v Britském muzeu.

Masově se den svatého Valentýna začal slavit ve Velké Britanii, odkud pochází většina valentýnských zvyků, asi v 17. století. V polovině 18. století už se běžně dávaly malé dárky a ručně psané vzkazy mezi milenci a přáteli ve všech sociálních vrstvách.

VALENTÝN V ČESKU

I v českých zemích byl světec uctíván již ve středověku; někdy koncem 12. století mu byl vystavěn na rohu Kaprovy a Valentinské ulice na Starém Městě kostel, který už bohužel neexistuje. Za josefínských reforem byl odsvěcen a při asanaci Prahy koncem 19. století definitivně stržen.

To však není jediný odkaz svatého Valentýna na našem území. Před několika málo lety byla ve vyšehradské bazilice sv. Petra a Pavla zavedena nová tradice – možnost strávit svátek zamilovaných přímo ve společnosti svatého Valentina. Pochopitelně ne doslova, ale při slavnostní bohoslužbě, kdy na čestném místě před oltářem spočívají jeho ostatky. A jak se sem dostaly, to už je příběh téměř detektivní.

NEUVĚŘITELNÁ NÁHODA

Když byly na podzim roku 2002 při prohlídce starého depozitáře kapituly nalezeny čtyři barokní monstrancové relikviáře, nikdo pořádně nevěděl, co ukrývají. Tušilo se, že nejspíš pocházejí z původní barokní výzdoby kostela, a ačkoli vypadaly nepoškozeně, dalo se rozpoznat, že je v minulosti někdo dosti laicky opravoval.

Zapomenuté a znovunalezené relikviáře se ocitly v dílně restaurátorky Jitky Jirkovské a až tam se zjistilo, že jeden z relikviářů skrývá jediný, zato značně veliký ostatek. A to celou lidskou lopatku! Už to bylo samo o sobě dost neobvyklé, protože ostatní relikviáře, s nimiž se na území Čech a Moravy setkáváme, ukrývají pouze malé kůstky či jen zlomky, mnohdy doslova mikroskopické. Nebyla to ovšem jediná zvláštnost. Při restaurování a odborném ošetření lopatky byla nalezena tzv. autentika – na kosti nalepený malinký proužek s nápisem „sv. Valentin.“

Otázku kdy a jak se relikvie do Čech dostala, už nám nikdo věrohodně nezodpoví. Lze ale předpokládat, že do barokního relikviáře byla lopatka přenesena z nějaké mnohem starší schránky na úschovu ostatků světců. A kdo byl jejich vyhlášeným sběratelem, který vysílala své „nákupčí“ do všech známých koutů Evropy? Jistěže horlivý císař Karel IV., který neváhal investovat nemalé finanční prostředky do nákupu ostatků světců. Díky němu byla kost z lopatky s největší pravděpodobností zakoupena v Itálii. Na jedné z hlavních římských ulic, na Via Flaminia, stávala již ve 4. století bazilika, která ostatky sv. Valentina uchovávala. Obdivuhodné a téměř neuvěřitelné je, že se do Prahy tehdy podařilo dostat tak veliký ostatek. Tak jedinečný kousek mimo italské území zatím objeven nebyl.

Slavení Valentýna se u nás začalo šířit až po roce 1989 a postupně zapouští své kořeny stále hlouběji. Za své zmrtvýchvstání vděčí tento světec samozřejmě především obchodníkům. Pokud se však chcete jisté komercionalizaci svátku vzepřít, a přesto jej oslavit, zamiřte napřesrok na Vyšehrad. Vsaďte na historii, duchovní rozměr a příjemnou procházku! Ostatky sv. Valentýna tu budou opět k vidění.