město Tábor

Vybaveni tištěnými průvodci a dalšími materiály o místech vhodných k návštěvě s dětmi jsme se vydali na 4-denní pobyt do jižních Čech, konkrétně na Táborsko. Tradičně byla naším výchozím bodem obec Opařany, odkud jsme se vypravovali do předem vybraných míst. Cestování s dvěma dětmi ve věku 2 a 4 roky vyžaduje sice určitá omezení, ale provozovatelé místních památek a aktivit slibují, že právě rodiny s dětmi jsou jejich cílovou skupinou.

A tak to jedem vyzkoušet na vlastní kůži.

První den volíme návštěvu samotného města Tábor hlavně proto, že ho sami moc dobře neznáme, a taky kvůli tomu, že se sem dopravíme vlakem – nezbytným prázdninovým dopravním prostředkem. Takže se vydáváme na nejbližší zastávku vlaku do Sepekova, abychom zjistili, že právě dnes – jediný den v roce, má vlak výluku. Tudíž čekáme na náhradní bus a ten nás konečně dopraví na vlakové nádraží do Božejovic, abychom si mohli odškrtnout z prázdninových požadavků dětí „jízdu vlakem“. Z nádraží je však nutné dostat se do centra města – nejkratší cesta vede po rušné hlavní silnici, na kterou navádí ukazatelé. My jsme se však předem informovali, informační cedule bojkotujeme a vyrážíme k hrázi rybníka Jordán a cesta kolem něj se stává možná vůbec nejzajímavější a nejzábavnější částí našeho dnešního programu. Hráz rybníka lemují příjemné cestičky ve stínu vzrostlých stromů a každou chvíli vstupujeme na nově vybudovaná mola, abychom na sebe nabalili zvětšující se hejno kachen, které od nás očekává snídani. Protože v našem baťohu je vždy nějaký krajíc chleba navíc (nikdy nevíte, kde se naskytne možnost rybaření), nasnídáme se my i kachny. A pak už šplháme po schodech od rybníka kolem Parkovacího domu do historického středu města. Už samotné uličky nad hradbami jsou sami o sobě malebné, a tak fotíme o sto šest. Přes Tržní náměstí docházíme až na to hlavní Žižkovo a rozhodujeme se, co tu tedy navštívíme.

Je ještě dost brzy, město zatím působí dost ospale, a tak míříme ke vzdálenějšímu cíli – Bechyňské bráně s věží býv. hradu Kotnov. Děti rozhodli, že chtějí nahoru, vybalujeme tedy řízky, abychom následný výstup o 155 schodech vůbec zvládli. Starší paní v pokladně je velmi překvapena, že se sem ženeme s tak malými dětmi a přidává řadu bonusů a užitečných rad navíc. Procházíme si předem ještě expozici o životě ve středověku, ale když se děti mezi prosklenými panely začínají honit a hrát na schovku, soudíme, že je nejvyšší čas je trochu utahat a vydat se vzhůru. Cesta je to celkem náročná, schody jsou dost příkré, v některých místech úzké, ale nenecháme se odradit. Jakožto první návštěvníci toho dne spočineme na vrcholu věže a rozhlížíme se do kraje. A je opravdu na co se dívat, rozhodně výstupu nelitujeme a vybíráme, kam půjdeme dál.

V informačním centru, které se zatím zaplnilo přicházejícími turisty, si nabíráme další letáčky – jeden určen přímo pro dětské výletníky. Ničím nás ale nepřekvapuje, nenabízí nic, o čem bychom se nedopředu nedočetli. Muzeum lega ignorujeme hlavně z důvodu množství postav ze Star Wars (bez těch se ještě nějaký pátek obejdeme) a proslulé Muzeum čokolády a marcipánu se nám pro ně zase nezdá až tak zajímavé – nebo máte někdo jinou zkušenost? Obaly od čokolád a fotky z procesu výroby čokolády můžeme oželet a obáváme se, že postava čerta na konci muzea by naše děti od dalších výletů spíš odradila. Ze stejného důvodu vynecháváme i jinak lákavé Strašidelné podzemí a děláme dobře. Z jeho dveří vycházejí děti v lepším případě jen bledé a vyděšené, ale mnohem častěji ubrečené… a to i tak 10 – 12 leté! Z jejich komentářů o tom, jak je kdosi chytal za nohu, vyrozumíme, že toto taky nebude to pravé pro nás. Tak co tady teď ale budeme dělat? Husitské muzeum i Táborské podzemí taky nebude to pravé, vylézt na kostelní věž se nám taky moc nechce – myslím, že jedna věž za den stačí, a tak alespoň nakoukneme do Skřítkova – název zní neškodně a děti celkem zaujme. Jen doporučení – jelikož se jedná o jednu jedinou místnůstku o pár metrech čtverečních, stačí, když s dětmi nakoukne jeden dospělý. Nejenže další by platil zbytečně, ale ještě by v tom pidiprostůrku vyloženě překážel. Ale dětem se tu docela líbí, podle seznamu hledáme postavičky skřítků a po pár minutách jsme zase venku.

Naším hlavním cílem se ale měl stát Housův mlýn propagovaný jako ráj pro rodiny s dětmi na okraji Tábora. Značení z náměstí je bezproblémové, a tak skutečně za chvíli dorazíme na místo. Dle letáčků i reklam jsme toto místo pochopili jako husitský skanzen plný zážitků, venkovní zázemí pro děti a také vyhlášenou krčmu. Navíc o prázdninových víkendech se zde mají odehrávat jakási představení a programy pro děti; očekáváme, že se zde budou moci venku vyřádit. Už když přicházíme, vidíme, že realita je trochu jiná. Výletníků je tu dost (je neděle), ale atrakce jaksi žádné… hledám informační kancelář a na jejích zamčených dveřích se nachází cedulka s odkazem na personál restaurace. Restaurace je také trochu zvláštní – je čas oběda, hostů s dětmi je převaha a jídelní lístek čítá 4 jídla v ceně od 140 Kč – jedno z nich je kuřecí supreme (ve 12 hodin vyprodaný) a další tři jsou vepřová (např. pikantní žebra). Jelikož už opravdu máme hlad a nechce se nám věřit, že toto je opravdu všechno, co zážitkový areál pro děti nabízí, jdu se zeptat personálu na něco bezmasého, také salát by v letním počasí „bodl“, ale nepochodím. Možná, že prý ještě najdou dvě porce tofu na způsob chili con carne. Protože máme opravdu velký hlad a kdoví, kdy bude další možnost se najíst, nepohrdáme tofu, snažíme se zapomenout na nedávnou aféru, kdy ČOIka objevila v hlavním skladu tofu krysí doupata a snažíme se zjistit, cože se to tu dá vlastně dělat. Personál restaurace nám dává další instrukci (připomíná to tu bojovku), že informace podává slečna v zeleném tričku. Po nějaké době se opravdu objevuje takto popsaná osoba a od ní se dozvídáme, že ve 13 hodin je prohlídka zdejší zbrojnice. Protože tu opravdu žádná jiná možnost vyžití není, ihned zakupuji vstupenky, protože prohlídky se uskutečňují pouze 3x za den. Další z nepochopitelností zdejšího podniku a v zápětí se ukazuje jako velmi nešťastná. Prohlídka má trvat 40 minut, ale probíhá pouze v 10, 13 a 16 hodin, vstupné činí 75 Kč/osoba. S blížící se 13. hodinou začínám být lehce nervózní, jestli se vůbec stihneme najíst a opakovaně urguji zdejší personál. Jídlo nevábného vzhledu i chuti do sebe za pár minut naházíme a zapojíme se do fronty, která nyní čítá odhadem 40 – 50 osob. V tomto procesí se přesouváme do jediné větší místnosti v patře, která je do posledního místečka zaplněna meči, sekyrami, přilbami, rytířskou zbrojí všeho druhu apod. Což o to… expozice by byla zajímavá, obzvlášť pro kluky a filmové fanoušky; nemůžu se ale pořád zbavit dojmu, že jde o podvod a klamavou reklamu. I když je výstava opravdu atraktivní a většinu vystavených předmětů si můžete osahat, potěžkat, obléci…, s husity nemá nic společného a v první řadě jde o reklamu jisté firmy vyrábějící repliky zbraní pro filmový průmysl. Jméno podniku zmiňuje slečna v zeleném triku až příliš často, a i když se od ní dozvídáme různé zajímavosti z filmového průmyslu, je patrné, že má text naučené nazpaměť a dále její znalosti nesahají. Na náš dotaz, jestli konkrétní druh zbroje nezapůjčovali i do filmu Tajemství hradu v Karpatech, se nám dostane odpovědi, že to bude nějaký bezvýznamný film, který nezná. Podobně odbývá i ostatní filmové nadšence. Návštěvy sice nelitujeme, ale stálo by za to vpouštět méně lidí v častějších intervalech, takto neměli šanci slyšet všichni a stejně tak opatření o nutnosti mít na sobě rukavice, aby meče (repliky) nezrezly, se minuly účinkem, protože vystačily tak pro dvě třetiny návštěvníků a kromě toho sama průvodkyně vše ohmatávala bez nich.

S rozporuplnými pocity jsme mlýn opuštíme s tím, že se ještě zastavíme u Jordánu, kde se děti konečně pořádně vyřádí a vlakem + náhradní autobusovou dopravou se zase vrátíme zpět do našeho přechodného bydliště.